Do kin právě vstupuje celovečerní historický dokument AŽ ZAŘVE LEV. Jedná se o příběh českého krále Přemysla Otakara II. a zapomenutého cestovatele Odorika, prvního Evropana v Tibetu. A objeví se v něm i malíř Ivan Svatoš…

Jak se stane, že malíř odloží štětec, oblékne mnišskou kutnu a jde před kameru?
Syn Jan za mnou jednoho dne přišel a zeptal se, jestli bych ještě zvládl psát ručně středověkým
písmem, že by potřeboval pár záběrů. Učili jsme se to kdysi dávno na výtvarné škole Václava
Hollara, takže jsem odvětil, že ano. Nakonec se z jednoho záběru vyklubaly 4 natáčecí dny. Ale
bral jsem to sportovně – zavinil jsem si to tak trochu sám, protože když byly děti malé, neustále
jsme spolu lezli po zříceninách středověkých hradů. A mám radost, že dokonce některá místa se
dokonce stala filmovými lokacemi.

Jak jste museli být oblečeni a co vše po vás režisér chtěl?

Měli jsme vypůjčené autentické mnišské hábity františkánů od Panny Marie Sněžné. Syn mi ale
dopředu neřekl, že součástí kostýmu bude i vyholení tonzury (smích). Já jsem představoval
Odorikova souputníka, jmenoval se Jakub z Irska a našeho cestovatele doprovázel na cestách po
východních zemích tehdejšího světa. Lidé tehdy nevěděli nic o kulatosti světa, na východě
očekávali sídlo Tatrů, peklo a konec světa… přesto Odorik jako první Evropan doputoval až do
Tibetu.

Co pro vás bylo největším zážitkem při natáčení? 

Bezesporu putování bosky v těch neuvěřitelně rozmanitých krajinách. Byli jsme v poušti, ale
také v rozvalinách starého gotického kláštera. Františkánští mniši byli pro cestování a zvláštní
mise jako stvoření, protože byli chudí. Chodili jen v mnišském hábitu, měli poutnickou hůl a
žebráckou misku. Neměli na cestách co ztratit kromě svého života.

Jaký máte vztah k české historii?

Jako malý jsem četl Jiráskovy historické romány a miloval kresby Mikoláše Alše. Dnes je doba
jiná, ale jsem rád, že v určitě formě se mi lásku k české historii podařilo dětem předat. Jak říká
jedno chytré úsloví: „Ti, kteří neznají historii, jsou odsouzeni ji opakovat.“

Máte rád historii Prahy. Co vás na době Přemysla Otakara II. zaujalo?

Přemysl byl osvícený panovník, předchůdce mnohem známějšího otce vlasti, krále Karla IV.
Ovšem ten na něj v mnohém navazoval, například ve sbírání ostatků a dokonce i v importu vinné
révy. Jako milovník Malé Strany musím zmínit její založení v roce 1257. Tehdy byla pochopitelně
vystavěna ve středověkém hávu, ale půdorys víceméně zůstal. A to, že právě malostranský
chrám je zasvěcený sv. Mikulášovi, je zásluha tohoto přemyslovského panovníka. Ve filmu je ale
mnoho dalších zajímavostí, které diváky nenechají klidnými…

Film jste již viděl. Co vás nejvíce zaujalo a proč by si ho lidé neměli nechat ujít?

Nevím, co dříve zmínit: jestli mistrovský dialog Františka Němce (královo svědomí) a Igora
Bareše (hlas Odorika), nebo čarokrásné záběry tehdejšího českého království sahajícího od
Krkonoš k Jaderskému moři. A nebo ty neuvěřitelné historické artefakty plné tajemství – ruku na
srdce, kdo z Čechů ví, že malostranská mostecká věž ukrývá pozoruhodné rytiny, že naše nejvzácnější středověká mince se našla až v dalekém Izraeli nebo čím vědce fascinuje
neuvěřitelně nadčasový a moderní hvězdný glóbus. To vše se vlastně v podobě celovečerního
filmu objevuje poprvé v historii české kinematografie. Film se promítá pouze v omezené distribuci, vstupenky si rezervujte včas.

Přehled projekcí najdete zde

Až zařve lev

Námět, scénář a režie: Jan E. Svatoš
Kreativní producent Art Fancesco: Ivana Buttry
Kreativní producent ČT: Jana Škopková
Kamera: Romi Straková
Střih: Václav Trčka, Jan E. Svatoš

Hlas historickým osobnostem propůjčili:

Svědomí krále Přemysla II. Otakara:
František Němec

Odorik z Pordenone:
Igor Bareš

sv. Anežka Česká:
Daniela Kolářová

Délka: 100 minut